Bůh na ulici (Ole Martin Holte)
Jak jsem našel lidskost na dně společnosti
Norský františkán Ole Martin se rozhodl opustit klášter a strávit padesát dní rozprostřených do tří let jako bezdomovec na ulicích Osla a Kodaně. Jeho zážitky přinášejí pohled na život na okraji společnosti, který si běžný člověk stěží dokáže představit, a podněcují k úvahám nad bezdomovectvím z nezvyklé perspektivy. Ole prochází městskou krajinou a s humorem a soucitem se snaží pozorovat drsný život lidí na samém dně společnosti. Zaměřuje se přitom na detail, epizody se před čtenářem odvíjejí jako film. Přemítá o pokoření, o oživení lásky k samozřejmým věcem, jako je strom, o nečekané lidské dobrotě, ale i o neustálé nutnosti vztahování se ke smrti, o hledání Boha v drogách, o povaze konfliktů s představiteli „slušné“ společnosti, o problematice ztráty identity a závislosti na společnosti.
Ole Martin Holte je bývalý františkán, teolog, sociální pracovník a gestalt terapeut. Nyní žije v Africe.
Vazba:
brožovaná
Počet stran:
136
Rok vydání:
2022
ISBN:
978-80-262-1855-5
vazba tvrdá, pěkné, bez obálky 261 stran „Měl jsem štěstí a vždycky jsem si našel nějakou práci. Ale často jsem se sám sebe ptal: Opravdu se na tohle hodím? Chci to vážně dělat? Neměl bych...
Po promoci jsem od rodičů dostal symbolický dar – lékařskou brašnu. Během své praxe jsem v ní vždy našel vše, co má mít lékař po ruce. Postupně se z ní však stal jakýsi kožený památník, do něhož jsem ukládal písemné poznámky a magnetofonové nahrávky všeho, co jsem považoval za hodné zapamatování. Některé vzpomínky jsem použil při psaní této knihy. Jsou sice tematicky nejednotné, ale odrážejí různorodost esejí, úvah i humorných črtů ve smyslu zkušeností J. E. Purkyně: „Když v paměti své se dívám na život
Po promoci jsem od rodičů dostal symbolický dar – lékařskou brašnu. Během své praxe jsem v ní vždy našel vše, co má mít lékař po ruce. Postupně se z ní však stal jakýsi kožený památník, do něhož jsem ukládal písemné poznámky a magnetofonové nahrávky všeho, co jsem považoval za hodné zapamatování. Některé vzpomínky jsem použil při psaní této knihy. Jsou sice tematicky nejednotné, ale odrážejí různorodost esejí, úvah i humorných črtů ve smyslu zkušeností J. E. Purkyně: „Když v paměti své se dívám na život
Nepřítel, Ničitelé.. Nikdo žádného z nich neviděl tak zblízka. Pouze oči a ruce měl nezakryté. Dlouhá postava byla v klidu, zahalená v hrozbě a hněvu. Jsem Sten Duncan, našel odvahu říct, ač pochyboval, že porozumí jedinému slovu. Jsem asistent velvyslance Federace. Já jsem kel Medai, řekl druhý.. my jsme se neměli setkat..
Kniha vzpomínek zakladatele a majitele jednoho z největších a nejúspěšnějších nakladatelství z první republiky – Aventina, o níž autor přiznává: „Má trochu provokativní název, ale sled let v ní líčených opravňuje k tomuto titulu... V třetím roce universitních studií jsem se stal nakladatelem ... našel jsem zázračný cíl života: vydávat knihy a množit jimi krásu světa ... Bylo to opojné a závratné. Znal jsem se s mnoha vynikajícími lidmi, jezdil jsem po světě, v Paříži jsem byl jako doma ... O všem t
Morčata — příběh o lidech, morčatech, bankéřích, Státní bance, Státní bandě a jak to dopadlo. Příběh o lidech, morčatech, bankéřích, Státní bance, Státní bandě a jak to dopadlo. Vydání Morčat ve Spisech ilustrovala jedna ze smyšlených postav příběhu. Na záložku autor napsal: „Tuto knížku jsem od jejího vydání v roce 1991 ani neotevřel a vyhnul jsem se tomu i teď: vzdal jsem se korektur. Je psaná v tísni, kterou si nechci připomínat... O tísni duševní našel jsem teď náhodou ve svých Nepamětech zápis ze 21.
vazba měkká, pěkné 1. vydání, 358 stran Druhý díl z pětidílné řady od mimořádně úspěšné autorky. „Bývala jsem obyčejná holka, jakých na ulici potkáváte tucty, ale to se jedné noci v Dublinu změnilo, když jsem uviděla svého prvního Danana a dostala se do smrtelně nebezpečného světa Nesmrtelných a dávných tajemství…,“...
Román Sekyra s autobiografickými prvky, o vztazích v rodině, o práci a krajině v české společnosti let třicátých až šedesátých. Román s autobiografickými prvky, o vztazích v rodině, o práci a krajině v české společnosti let třicátých až šedesátých. Na záložku autor napsal: „Čtenáři moje psaní hodnotí různě dobře, ale nejčastěji slýchám, že Sekyra byla nejlepší. (...) Teď jsem si Sekyru musel přečíst v korektuře, a nechtělo se mi do toho. Čekal jsem nudu, jelikož to všecko přeci znám. Ale já jsem se divil!
„Bylo horké léto roku 1943 a válka v Evropě probíhala na všech frontách. Bylo mi třináct. Se svými rodiči jsem bydlel v přístavním městečku Janov. Jednou, když jsem šel zkratkou přes les, jsem z dálky zaslechl dívčí pláč. Šel jsem za ním a poté, co jsem prošel houštím a hustými keři, jsem ji našel. Seděla na zemi, čelo si opírala o odřená kolena a plakala. Tehdy jsem netušil, že mi ta nevidomá židovská dívka navždy změní život. Ihned jsem se do ní zamiloval. Viděl jsem, že je o něco starší než já. ale srd
Ptám se sám sebe, co to vlastně dělám, když píšu povídku. Jako bych našel pecku a dělal kolem ní třešeň. Nebo švestku. Podle toho, co seberu. Jádro každého příběhu jsem našel na cestě. Byl to třeba zážitek, s nímž se mi někdo svěřil, nebo jen věta zaslechnutá od vedlejšího stolu v restauraci. Moje práce spočívá v tom, že si představuju, co bylo před tím a co potom, a hledám v mateřštině slova, která dovedou vrátit dávno snědenému ovoci dužinu a šťávu. Kéž by vám to chutnalo. Zdeněk Svěrák Externí sklad
„Bylo horké léto roku 1943 a válka v Evropě probíhala na všech frontách. Bylo mi třináct. Se svými rodiči jsem bydlel v přístavním městečku Janov. Jednou, když jsem šel zkratkou přes les, jsem z dálky zaslechl dívčí pláč. Šel jsem za ním a poté, co jsem prošel houštím a hustými keři, jsem ji našel. Seděla na zemi, čelo si opírala o odřená kolena a plakala. Tehdy jsem netušil, že mi ta nevidomá židovská dívka navždy změní život. Ihned jsem se do ní zamiloval. Viděl jsem, že je o něco starší než já. ale srd
+ video autora zdarma Bylo mi tehdy 21 let a prožíval jsem těžké období. Po několikaletém vztahu jsem se rozcházel o 3 roky starší přítelkyní. Cítil jsem, že se nacházím na životní křižovatce. Byl jsem bezradný, nevěděl jsem, jak dál. Tehdy jsem poprvé z celého srdce volal k Bohu…
Surrealistické protokoly básníka a výtvarníka Milana Nápravníka (1931). Surrealistické protokoly básníka a výtvarníka Milana Nápravníka (1931) nejsou pouze neplánované zápisy sledu asociativních obrazů, nejsou to ani deníkové záznamy stavu vnější a vnitřní reality — jsou to výpovědi o „pohybech skutečnosti v emocionálním poli“ autorova světa. Milan Nápravník o svém textu píše: „Psal jsem bez plánu, motivován pouze emocionálním polem, v němž jsem se nalézal. Uváděl jsem se do transu a nechával jsem běžet p
S každou padající hvězdou jsem věděl, že jsem svobodě blíž. Přežil jsem dětství a dospívání v Severní Koreji. Autobiografie severokorejského chlapce jménem Sungdžu, který se ve dvanácti letech musel naučit žít na ulici a postarat se o sebe. Aby vůbec přežil, vytvořil s několika dalšími dětmi gang, naučil se krást, prát se, žebrat i jezdit nákladními vlaky. Sungdžu barvitě líčí svůj drsný příběh a popisuje, jaké to je, když si nedospělý kluk musí najednou vystačit se skupinkou „bratrů“ z ulice, hladovět a
Pochybuješ? zatroubil Vodopád. Ne, ne , ani trochu! Což nebylo zcela upřímné. Dokonce i s těmi střevy nebylo na té historce nic popleteného nebo podežřelého a Dlouhočas začal brát v úvrahu ohromující zprávu, že se Vodopád opravdu potkal se Ztracenci. Našel jsem je ve velkém travnatém háji, pokračoval Vodopád. Rodinu o 8 členech, což je podle jejich zvyklosti hodně, ale bylo jich skoro dvakrát tolik, než Zadonožci sedm z nich chytili do jámy a zabili.Zabíjení v jámě je strašlivé. Viděl jsi to někdy? Slyše